Tva slova hladi mou dusi,jak velmi ti tozumim.Zila jsem 20let na samote uprostred lesa,sice s detmi a manzelem,ale samota uplna na par hodin taky byla.Priroda je hladici matka,otevra svou naruc kazdemu,i ve meste ji muzeme obdivovat,jen se umet divat.Spousta lidi nevidi nic,chodi jako slepi.Kdo chce videt,vidi,citi a dekuje.I tobe diky
Dar samoty,
kdyz jsme sami casto se nas zmocnuji divne pocity, ne zrovna prijemne a ne kazdy toto pozna, protoze jsme casto obklopeni lidmi, detmi, zviraty...
Koho vsak tento dar potka, je tezke ho hned ze zacatku prijmout a podekovat za nej, vetsinou zacneme propadat ruznym depresim, beznadeji, pocitum ze o nas nema nikdo zajem, ze nas zivot je prazdny.
Vyznam slova samota je vsak mnohem hlubsi nez si nekteri mysli a toto desatero mozna nekomu pomuze pochopit:
1. samota nas donuti premyslet sami nad sebou
2. samota nas dostane do stavu vasi vnitrni hloubky, vyplavi na povrch uzkosti, strachy, beznadej, deprese, ktere nam pomohou uvedomit si co v sobe nosime a umozni je zpracovat
3. samota nam ukaze jak jsme zavisli na okoli, na lidech, rodine, pratelich
4. samota nam umozni prozit stav podobny "dnu" a pomuze nam pochopit a znovu odstartovat
5. samota nam poodkryje nase vnitrni slupky, pod kterymi se skryvaji stare a nedoresene veci
6. samota nam pomuze lepe vnimat a citit okolni prostredi, prirodu, barvy, vune, zacneme si vice vsimat "malickosti", signalu nam poslanych
7. samota nam umozni vice si vazit sveho zivota a sam sebe
8. samota nam pomuze naucit se nebyt zavislymi a zvladat dobre situace, kdyz vsichni odejdou a my opet zustaneme sami, posili nas
9. samota neni spatna, je to prirozeny stav, ktery kazdy z nas jednou za cas potrebuje, v jakychkoliv zivotnich nebo pracovnich podminkach
10. pokud vsechny tyto body prekoname, naucime se byt jen sami se sebou a pochopime dary, ktere nam dava, prekoname strach ze sebe a prestaneme se tohoto slova bat a uz bude zase pozitivni, posili nas a pripravi na dalsi zivotni etapu, ktera bude ale opravdovejsi, krasnejsi a hlavne pravdivejsi
:-)
s laskou Vierita
Myšlenky
Při pobytu v džungli, bez elektřiny, mobilních sítí a dalších vymožeností dnešní doby, bez jakékoliv časomíry, jsem měla hodně času přemýšlet nad svým vlastním životem, ale i nad okolním světem, přírodou a lidmi. Ráda bych se s Vámi podělila o své postřehy, které si můžete třeba jen přečíst, ale pokud se nad nimi pozastavíte a procítíte, třeba Vám pomohou otevřít oči. Jedná se o úryvky z deníku ze zápisků z tamba, kde jsem byla v dietě, o samotě bez lidí.
"...Trvá dlouho než nás příroda zase začne akceptovat a získáme si zpátky její důvěru, je to těžké po tom, jak se k ní lidstvo postavilo a zachovalo, ale není to nemožné. Každý by si měl uvědomit, jak silné je naše propojení s ní, vždyť jsme z ní zrozeni. Jen jsme se jí tak vzdálili a ztratili s ní kontakt. Každý by si měl uvědomit do jaké míry se jí odcizil a do jaké míry v něm zůstala. Je naší matkou, naší ochránkyní, poskytuje nám stravu, obydlí, teplo, ale hlavně lásku. Každý má možnost toto znovu pocítit a vzpomenout si, jen je potřeba chtít. Ona pak člověku dá neuvěřitelně nádherné dary, krásnější než, které jste kdy dostali pod stromeček nebo k narozeninám, v nich poznáte její sílu a duši..."
"...Vždycky ráno cítím, že mne příroda nabíjí svou energií, je to velmi intenzivní proces. Zdá se mi v tuto dobu nejkrásnější. Je to nádherný pocit být součástí toho všeho, kolem lítají kolibříci, motýli si sedají do vlasů, vůně jasmínu prosycená vůní země. Stala jsem se její součástí, přijmula mne...Připadám si jako v meditaci, ale vše je skutečnost, žádné představy..."
"....Na stromech vidím stále více různých obličejů, každý má svůj, některé jsou staré, některé mladé, některé mají vykreslené hlavy zvířat, podle toho, co každý strom znamená. Kresba vyjadřuje jeho ducha, někteří jsou vážní, zamračení, někteří vyzařují klid, někteří jsou statní a silní. Zase slyším tu melodii, která se pravidelně opakuje....."
"...Déšť je vlastně příjemná změna evokující k přemýšlení nad mým životem. Uvědomuji si, jak je šťastný, jak vše má svůj smysl, jak nás těžké zkušenosti posunují, čím těžšími chvílemi si člověk projde, tím více ho posílí. Vše se nám děje proto, abychom si něco uvědomili. Pozitivní myšlení je základ všeho. Pokud člověk změní přístup, může být šťastný. Důležité je radovat se z maličkostí, je to velký dar. Vážíme si potom více věcí. Proč se radovat z drahých dárků, když můžeme cítít stejné pocity z drobných a levných věcí, nebo z vyrobených. Když člověk vyrobí něco s láskou a dá do toho kus svého srdce, tak to mnohem více zahřeje než cokoliv jiného..."
"...Skoro na každém stromě vidím kresbu. Většinou jsou to lidské obličeje, někdy hlavy zvířat..."
"...Ráno opět pozoruji v hamace ranní atmosféru a cítím silně, že ptáci jsou mými spojenci, miluji jejich zpěv a jejich prapodivné zvuky, ale cítím jejich blízkou společnost, nedokážu si to tu bez nich představit. Cítím je jako velmi blízké, zpřízněné a hodné duše. Je jich tu plno a mám pocit, že i oni mne vnímají jako blízkou duši, že mne přijmuli do své společnosti. Často jsem si přála být ptákem, letět krajinami, žít v korunách stromů, kde ještě svítí sluníčko a dole už je tma a zima. Pozoruji "okno", kde se přetahuje modrá s bílou. Chvilku má převahu mrak chvilku jasná obloha..."
"...Každá část dne má charakteristickou vůni. Ráno je cítit tak čerstvý a svěží vzduch, prosycený vlhkou zemí a mechem, orosené stromy a keře voní svěže, okořeněné vůněmi pryskyřic a silic, které naladí na nastávající den. Ranní energie s vycházejícím sluncem jsou moc krásné. Přes den se linou vzduchem vůně různých květin, dřevin, směs suché teplé hlíny s listím. Navečer se vzduch začne ochlazovat a je zemitější, těžší, hutnější. Hlína navlhne a převažuje pach zetlívajícího listí. V noci je vlhko a chladno, protkává se s různými pachy zvěře, která začne vylézat ze svých skrýší a rejdit v lese. Spadané listí je cítit ještě intenzivněji. V noci se vzduch pročistí, aby byl ráno zase svěží a přinášel novou energii na nový den. Přesně jako koloběh života. Ránem začíná den, vše je nové, čerstvé a probouzí se. Přes den vše zraje, je v rozpuku, je plné energií, plné vůní, v poledne je na svém vrcholu. K večeru se vše zpomaluje, ochlazuje, ubývá energie, tak jako člověk zestárne a zeslábne. Tak jako je noc konec dne, barvy mizí, jsou jen šedé až černé, tak je konec života, chlad. A tak jako se opakuje den a noc, tak se opakují naše životy, některé jsou krásné, prosluněné, některé šedivé a zamračené. Některý život je prosluněný, některý je proměnlivý, tak jako počasí během dne..."
"...Kolik různých zvuků, tolik ptáků. Někteří nádherně zpívají s překrásným hlasem, někteří nadávají, jiní se zase smějí. Odpoledne a v noci jsou slyšet ptáci, kteří nezpívají, ale jen vydávají typické zvuky, žblunknutí, někteří řvou jako velké opice, jiní vržou jako staré dveře, jako houpačka, jiní jsou jako píšťalka. Na některé jakoby příroda zapomněla a snaží se vydávat zvuky a zpívat, ale nejde jim to, mají nakřáplý hlas. Pak je slyšet různá kladívka, větší, menší. Noční zvuky jsou typické, volání šílené zoufalé ženy nebo mužské volání "hej" a další zvuky, jen těžko popsatelné, tito ptáci bývají většinou sami..."
"...Když jsem se pomalu probouzela a ještě nebyla úplně bdělá, slyšela jsem spoustu hlasů, jak spolu diskutují a domlouvají se na něčem, povídají si a podobně. Nerozuměla jsem slova, ale byly to jasné dialogy a konverzace. Pak jsem procitla víc a zjistila, že poslouchám hlasy přírody kolem mne, ptáky, zvěř, stromy, potůček. Vše spolu komunikovalo, nádherné, jak je vše propojené a má svůj řád, vše v přírodě spolu komunikuje, každý je její součástí. Mi lidé bychom měli také kmunikovat a být všichni v souladu podle jejího vzoru..."
"...Pozoruji a vychutnávám si krásné a slunečné ráno, paprsky slunce, svěží zelená, bez vánku. Dnešní, poslední den je opravdu nádherný. Uvědomuji si velmi silně, jak je příroda nádherná a přeji si, aby si to uvědomil každý člověk na této Zemi. A vím, že tento pocit ve mne zůstane tak hluboce zakořeněný na celý život. Nesmíme tuto nádheru zničit, musíme jí pomáhat, tak jako ona pomáhá nám, dává nám vše, lásku, obydlí, jídlo, vodu, lásku...Nepotřebujeme víc, vše další si člověk vymyslel, aby si ulehčil život, ale tím jí ubližuje a vzdaluje se jí. Človeku se to pak vrací různými způsoby...Příroda se nechce mstít, ale je to uzavřený kruh a příroda jen čeká, kdy si toto lidstvo uvědomí. Lidé chtějí žít kvalitnější modernější život, ale v čem je tak kvalitní, když ho pak nemůžeme žít naplno, protože jsme nemocní nebo na to nemáme peníze... Příroda nám poskytuje vše co můžeme využívat a nepotřebujeme k tomu žádné peníze, netrpíme civilizačními chorobami, protože naše tělo je mnohem čistější a není tu půda pro vznik těchto problémů. Jen jsme zapomněli, jak vše co nám nabízí využívat, máme pocit, že bychom nepřežili. To je pravda, protože tím, že jsme ztratili kontakt a odcizili se jí, zapomněli jsme vše, jak jsme dříve žili. Naši předci uměli přežít, věděli co je k jídlu, jak ho připravit, dokázali si se vším poradit a nepotřebovali na to chemii, vše bylo přirozené..."
"...Ráno pro mne bude vždycky nejkrásnější ať už budu kdekoliv a vím, že si vždy přivstanu, abych znovu a znovu cítila ty svěží energie a čerstvý vzduch, který probudí všechny buňky mého těla. Je také velmi meditativní. Ráno už jsem začala psát tyto řádky, létalo opravdu hodně komárů, chtěla jsem zalést do moskytiéry, ale pak jsem se rozepsala a zapomněla na ně a teď jsem si uvědomila, že jsou všichni pryč a ani jeden mě neštípl. Napadlo mě, že vše co se děje, máme jen v hlavě. Přestala jsem se jimi zabývat, ikdyž jsem věděla že jsou kolem a zmizeli..."
"...Člověk se v průběhu života mění různým způsobem. Nejde to, zůstat celý život stejný, stejné názory, styl života, oblečení...Život ho mění, jeho zkušenosti, které nabývá v průběhu života, život do něj píše a tvaruje ho různými směry. Ten pravý partner pro život je ten, který se mění stejným směrem, to je úžasné štěstí. Pokud se mění jiným směrem, může to být problém. Tito lidé pak spolu mohou být a navzájem se tolervat nebo se rozejdou..."
S láskou Vierita
Mé pocity trochu jinak ...
Splynutí
Tak jako řeka teče zpět do moře,
aby se znovu spojila se svým zdrojem,
divoká hučící nespoutaná mezi kameny,
zpíváš jen jí svoji píseň, která se rodí někde uvnitř,
tvůj hlas splývá s jejím.
V měsíčním světle úplňku, jen vy dva,
propojeni v jedno tělo,
tak jako muž a žena může být.
Kapkami se dotýká tvého hebkého nahého těla,
jen lehce jej chladí.
Má tě ráda a je šťastná, že jsi s ní,
kolébá tvé dítě a unáší duši na vlnách ke světlu,
až tam, kde bude svobodná a šťastná,
ve věčnosti lásky.
Až se Měsíc setká se Sluncem a splynou v jedno,
země bude tělem, voda krví, vzduch potravou
a oheň duší.
Mé Já
Chci si na chvilku odpočinout,
tak odložím své srdce do kufru,
který ještě neví kam zase poputuje,
jeho myšlenky jsou chvílemi stejné jako mé,
ale já už nechci myslet.
Vidět tak zase ten svět, svět který někde uvnitř znám,
cítit, milovat...
Cesta je správná, ale jak dlouho, jak dlouho ještě,
než ho zase najdu.
Cesta klikatá, mnoha překážkami zkřížená,
jak vysoko musím skákat,
aby mi ukázaly, jaké je nebe...
Příroda zasněžená bílými květy,
tak jak si ji nepamatuješ,
omamně vonící oleandry a jasmínem.
Proč se na ni dívám, kde to jsem a proč je všude kolem mne,
...klid a mír.
Opojný pocit svobody a lásky,
mnou prochází, jako kdybych nebyla,
jen má duše, jak by putovala rájem mého vnitřního světa,
Nechávám se unášet a dopadat okvětní plátky na mé ruce a obličej,
na cestě lemované alejí, prosvícené Sluncem,
a vůbec se nebojím, kam se poděl můj strach?
Nahá a krásná po ní kráčím dál,
jen já sama, i mé myšlenky odešly,
jakoby je spálil žár ohně.
Kam náhle zmizela ta cesta, zmizela alej,
zmizely i vůně, barvy a tvary.
Není Slunce ani Měsíc, není Vesmír...
jen všeprostupující mír, láska ... a Já.
Vierita
